NĚMECKÝ      OVČÁK

 

 

 

  

Také bohužel smutné zprávičky nás potkávají .............

 

B e l l a                              

          narodila se 24.09.2000 bez PP, ovšem po papírových rodičích, ve středočeském kraji. Vybrala jsem si jí pro její živost, vlastně ke svým kulatinám. Když jsme si pro ni jeli, vnučka jí držela na klíně jako svátost. Byla krásné, vlkošedé klubíčko, přinesené do houfu mých mně milých příbuzných. Každý jí choval a hýčkal. Byla nebojácná, a nechala se milostivě rozmazlovat. Všichni odjeli a ona  zůstala s námi dvěma, to je, já a má lepší polovička. Byla bystrá na učení, na obranu šikovná a na stopu skvělá. Ale..... vždy bývá nějaké ale, co čert nechtěl, nebo chtěl, to se již nedozvím, po jedné obraně asi v 8 měsících, začala být nedůvěřivá, až bojácná vůči figurantům i ostatním. Musela mě mít pořád zasebou, to si byla jakž, takž jistá, ale ne vždy. Jinak to byla veselá fenka, až zlomyslně dovádivá a při hrách si troufla i kousnout. Přesto všechno,jsem s ní udělala ZM. Absolvovaly jsme i několik závodů, ale bohužel pro její nevyrovnanou povahu, jsem s ní přestala cvičit a závodit. Přesto, že je dosud krásná, dlouhosrstá, ale již ne tak bojácná. Je to rozpustilá fenka, s kterou jsem někdy zažila horké chvilky.Jinak zůstala milá a mazlivá. Dokonce s námi jela, v zimě r. 2004 na dovolenou,do rakouských Alp. Velice ráda se vozila, a ještě vozi, autem. Vyjeli jsme jednoho lednového dne, za nepřínivého počasí, fenka si hověla na zadních sedadlech. Do cíle jsme dojeli po 13 hodinách. Já zničená, vykoukaná, manžel, klidně sedící paša  -spolujezdec, čilý,a hlavně poučující, co se jízdy týče. Moje sestra již několik hodin v cílové stanici, volajíc na všechny strany, kdeže jsem se ztratila, nikde, jen cesta byla jaksi delší. Štastné bylo naše shledání. Milá fenka s námi chodila na procházky, v našem věku jsme si řekly, že se nebudeme ploužit na běžkách, ale užijeme si procházek. I vyšli jsme si jednou všichni na sáňkařskou dráhu. Cesta byla příšerná, krpál, kam bych za normálních okolností nikdy nelezla, jsme horko, těžko zdolali, nejlépe Bella. Pro ni to byla zábava. Dorazivše na místo, kde byla horská hospoda, jsme udělali pouzu na občerstvení, a hurá vypůjčit si saně, každý z nás jedny, pro mne a pro Bellu také jedny, možná to chtělo dvoje. Jela jsem jako předposlení, manžel jistil. Jakmile jsem usedla na saně, fena začla poskakovat, a když jsem se rozjela, chytla mě za botu a udělala se mnou hodiny. To mi ovšem při tom stačila ohnout háček na botě, takže tkanička byla volná. Nakonec, se mi podařilo vyjet, za jejího tahání mé  boty, vzala jsem jí na saně, vydržela chvíli. Všichni již byli dávno dole, kde byla opět hospoda,a čekali, zda se objevím či nikoliv. Konečně něco v dáli jelo, nejelo, neboť fena byla neúnavná v provádění různých rošťáren. Hurá, také jsem dojela, to bylo radosti. A tak by šlo psát o jejích kouscích na pokračování.........

                         

NÁŠ PRVNÍ VÝCVIKOVÝ TÁBOR

Nikdy jsem na žádném výcvikovém táboře nebyla, našla jsem v časopise Pes přítel člověka

výcvikový tábor v Benešově, který pořádal pan Boháč se svojí drahou chotí. Chtěla jsem jet

pouze s Bellinkou, ale bohužel jsem musela změnit plán, neboť můj choť si zrovna v té

době vybral dovolenou, no kde jinde než u moře a to se nemohlo změnit. Tak místo

jedné fenky jsem musela vzít sebou i Aidušku. Jednoho červencového rána jsme vyrazily,

po řádném prostudování mapy směr Benešov. Když jsem nakládala věci do auta zjistila jsem,

že bych potřebovala nějaké větší a ne malou Felicii. No, byla plná téměř až po střechu.

Dojely jsme na místo určení, hravě jsem ho našla, bodeť ne, měla jsem mapu, a šly se

ubytovat. Žádný stan ani teletníky, ale krásný pokojík, kde jsme se krásně vešly všechny

tři. Otevřela jsem okno, abych vyvětrala a šla pro věci do auta. To jsem se divila, ty dvě

moje holky už u něho byly a čekaly až se objevím. No co, vyskočily z okna, přece nebudou

čekat. Po ubytování byla krátká vstupní informace, psi to byla všehochuť a kupodivu mým

krasotinkám to vůbec nevadilo. Užily jsme si od všeho něco, nároďák, tart, agility až jsem

se divila. Boháčovi jako instruktoři byli báječní a vždy pro nás měli připraven program.

Cvičila jsem jen s Bellinkou, Aida to tak nepotřebovala, vždy jsem jí uvázala, jí se to ale

nedíbilo, poprvé, a již nikdy více, překousala vodítko a přišla si také zacvičit, to bylo

radosti. Týden nám utekl jako voda a přišel čas návratu do šedi všedních dnů. Ale

užily jsme si to!

 

 

 

 

          Vzpomínáme. Dne 08.12.2009 kolem 20.00 hod. odletěla dušička naší Bellinky do psího nebíčka,

          bylo to náhlé a nečekané. Doufám, že se tam s Aiduškou setkají. Obě nám zůstanou v srdíčku

  Bellince bylo 9 let, 2 měsíce a 28  dnů.